Vlajka pro Tibet je každoroční mezinárodní kampaň, jejímž cílem je připomenout porušování lidských práv v Tibetu a vyjádřit Tibeťanům symbolickou podporu. Koná se vždy 10. března na výročí Tibetského národního povstání proti čínské okupaci.
Povstání z roku 1959 bylo během necelých dvou týdnů čínským bezpečnostním aparátem tvrdě potlačeno. Padlo při něm na 86 000 Tibeťanů a zhruba stejný počet odešel do exilu (včetně Dalajlámy). Přesto stále nese své poselství, v minulosti opakovaně nacházelo své pokračovatele a březen dodnes v Tibetu zůstává citlivým měsícem.
Pro mě je akce každým rokem také smutným připomenutím podstaty světa, ve kterém žijeme. Mezinárodní právo samo o sobě není garancí ničeho, nemá funkční vynucovací aparát. Mezinárodní smlouvy tak mohou snadno nabýt hodnoty sběrového papíru. Uvažte třeba Budapešťské memorandum. Práva a hodnoty, za které se není ochoten nikdo postavit, jsou pouze iluzorní. Křivdy, ke kterým pak dochází postihují miliony lidí, ukončují, ničí nebo negativně ovlivňují jejich životy, a táhnou se po generace. Náprava je přitom s ubíhajícím časem nejen stále více nepravděpodobná, ale také stále více komplikovaná.
Osvobození a mír mohou mít různé podoby.
Pokud jsou jejich podmínky psány agresorem, velkou úlevu obyvatelstvu nepřinesou.
Mé myšlenky při vyvěšování vlajky Tibetu proto letos opakovaně bezděky utíkaly k analogiím s aktuálním děním na Ukrajině. Těch podobností a ponaučení je mnoho.
Nárok na území souseda, jehož psané dějiny sahají do sedmého století, vznesla čínská komunistická vláda v říjnu roku 1949. Tibet prohlásila za samozřejmou součást Číny a vstup armády do Tibetu ospravedlnila jeho údajným osvobozením od cizích imperialistů.
Jedním z prvních požadavků Číny bylo převzetí správy tibetské národní obrany. Vzdejte se své armády a bude mír.
Podpis faktické kapitulace byl vynucen na tibetské diplomatické delegaci v Pekingu, které bylo upřeno právo konzultací se Lhasou. Smlouva byla označena padělanými pečetěmi a jmenuje se poeticky „Dohody o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu“.
Následné umístění více než dvaceti tisíců čínských vojáků ve Lhase zavedlo obyvatele města na hranici hladomoru. V době „míru“, po onom „osvobození“. Osvobození a mír totiž mohou mít různé podoby. Pokud jsou jejich podmínky psány agresorem, velmi pravděpodobně velkou úlevu civilnímu obyvatelstvu nepřinesou.
Vyvěšuji každoročně vlajku se zasněženou horou, přestože vím, že se tím na tibetských náhorních plošinách nic nezmění. Čínský drak pevně drží své pozice a dokud se nějakým zázrakem sám nereformuje, je celá tibetská záležitost uzavřená.
Ukrajinská věc ale ještě uzavřená není. Místo draka tu navíc štěká sice zubatý a nepříjemný, ale pořád jen vyhublý ratlík. Mě tak zbývá naděje, že moji vnuci snad nebudou muset symbolicky vyvěšovat také vlajku ukrajinskou, estonskou, litevskou, lotyšskou, …
Jak můžete reálně pomoci Tibeťanům?
Praktickým krokem pro záchranu tibetského národa a jeho kultury je pravidelný příspěvek organizacím, které podporují exilové komunity.
Využít můžete třeba přímo Dalajlamovu nadaci. Podporuje řadu dobrých projektů a uděluje stipendia tibetským studentům.
https://www.dalailamafoundation.org/
#FreeTibet #SlavaUkrajini
