zalesem.cz

S příchodem podzimu se v mírném podnebném pásu (a k pólu blíže) zkrátí den, množství dopadajícího slunečního záření klesá a ekosystémy se připravují na dobu vegetačního klidu. Než se vegetace uloží k zimnímu spánku, ještě se na krátkou dobu obarví do zářivých barev. Lépe řečeno odbarví.

Ve vegetačním období barvu listů rostlin určuje až na výjimky dominující chlorofyl. Toto zelené barvivo je schopné přeměňovat sluneční záření na chemickou energii. Dává tím dává základ fotosyntéze, tvorbě cukrů, růstu rostlin a tím i našemu potravnímu řetězci.

S nastupujícím podzimem ale intenzita slunečního záření klesá a chlorofyl, pracovitý živitel světa, se v listech začíná rozkládat. V pletivech tak mají šanci vyniknout pigmenty s vyšší odolností. Většina listů se tedy na podzim opravdu nezbarvuje, ale vlastně pouze ztrácí svou zelenou barvu. Jejich výsledná podoba závisí na tom, které barvivo převládne. U bříz zavládne žlutý karotenoid xantofyl, který dává barvu třeba i vaječnému žloutku. Duby a javory zase zbarví oranžový karotenoid karoten.

U červených listů můžeme hovořit o skutečném vybarvování. Barvu jim propůjčují antokyany, které v létě barvily například okvětní lístky vlčích máků. Na podzim se tvoří v listech s větším obsahem rozpustných cukrů. Do červené se tak s postupem podzimu převléknou třeba buky a javory. Tečku za celou tou zářivou parádou udělají třísloviny ukládané do odumírajících listů, které jim propůjčí hnědé tóny pozdního podzimu.

Víte, že jasnou stopu našeho podzimu najdete i na grafech vývoje globální koncentrace CO₂ v atmosféře? Významně nerovnoměrné rozložení pevniny mezi severní a jižní polokoulí neumožňuje vykompenzovat období vegetačního klidu na severní polokouli souběžně probíhajícím vegetačním obdobím na jižní polokouli. Naše roční období proto na grafech z observatoře NOAA na Mauna Loa neúnavně vykreslují trochu kostrbatou sinusovku – jako by Země dýchala. Globální koncentrace CO₂ v atmosféře je nejnižší v obdobích začínajícího podzimu na severní polokouli (tedy na konci severního vegetačního období) a naopak nejvyšší na počátku našich jar, než se o nový pokles postará probouzející se vegetace.

Oceány jsou nejvýznamnější brzdou klimatické změny. Doposud pohltily 90 % přebytečného tepla plynoucího z nerovnováhy způsobené lidskou činností. Stabilizují tak klima naší planety.

Jejich oteplování se však urychluje. Zvyšování průměrné teploty oceánů pozorujeme zhruba od roku 1960. V posledních dvou dekádách je tempo jejich oteplování dvojnásobné. Přitom již průměr za posledních čtyřicet let vykazuje signifikantní změny. Světový oceán se otepluje o 0,13 ºC za dekádu, oblast severovýchodního Atlantiku o 0,25 ºC za dekádu, Balt o 0,38 ºC za dekádu, Středozemní moře 0,41 ºC za dekádu, Černé moře dokonce o 0,65 ºC za dekádu.

Není to přitom žádný důvod k radosti. Oceány čelí komplexní výzvě. Roste jejich průměrná teplota, přímým pohlcováním oxidu uhličitého se okyselují, polární oblasti přicházejí o mořský led. Klimatická změna ovlivňuje i termohalinní cirkulaci, která v planetárním měřítku promíchává oceánské vody a zajišťuje tak transport tepla i živin.

To vše dopadá na fyzické procesy v oceánech, jejich biochemickou rovnováhu, biodiverzitu a stabilitu mořských ekosystémů. Ohroženy tak jsou funkce, které nám oceán poskytuje. Oceány jsou nejen stabilizátorem klimatu a studnicí přírodního bohatství, ale také skutečnými plícemi planety, poskytují obživu značné části lidstva, od nepaměti jsou naší nejvýznamnější dopravní cestou.

O stavu oceánů pojednává nová zpráva Copernicus Ocean State Report 8 Release. Alespoň její souhrn vřele doporučuji k přečtení.

.

Zdroj dat i grafiky: Copernicus Ocean State Report 8 Release, Copernicus Marine Services

https://marine.copernicus.eu/news/copernicus-ocean-state-report-8-release

Populace volně žijících obratlovců poklesla za posledních 50 let o 73 %, u hmyzu ztrácíme 1-2 % populace ročně a za posledních třicet let jsme odlesnili území o rozloze Evropské unie. Ztráta biodiverzity je proto spolu s klimatickou změnou jedním z nejzásadnějších problémů naší doby.

Světový fond na ochranu přírody (WWF) před pár dny publikoval novou zprávu o stavu populací volně žijících živočichů Living Planet Report [1]. Ta vychází z dat databáze Living Planet Index [2] vedené Zoological Society of London (ZSL), která sleduje vývoj stavů 34 836 populací 5 495 druhů [2] suchozemských, sladkovodních i mořských volně žijících obratlovců.

Podle posledních dat poklesl mezi lety 1970–2020, tedy za padesát let, počet volně žijících živočichů o 73 % [1, 2]. V případě sladkovodních živočichů je pokles dokonce 85% [1, 2]. Z pohledu regionů je pak nejproblematičtější Latinská Amerika a Karibik s 95% poklesem stavů. To samo o sobě zní děsivě.

Ještě jasnější představu o stavu ekosystémů na naší planetě však dostaneme, pokud nová data zkombinujeme se studiemi o vývoji populace hmyzu. Hmyz je s více než milionem popsaných druhů jednoznačně převažující složkou fauny. Poslední studie hovoří o tom, že ztrácíme 1-2 % hmyzí populace ročně [3]. Jiné studie hovoří o ztrátě 5-10 % druhů hmyzu během posledních 150 let [3].

Pro nahlédnutí do říše rostlin můžeme použít například data o deforestaci neboli odlesňování. Za posledních 30 let jsme přišli o přibližně 10 % světových lesů, což představuje plochu větší, než je rozloha Evropské unie [4]. Další desetina světových lesů je významně fragmentovaná s žádným či omezeným propojením s okolními lesy, což mj. negativně ovlivňuje rozmanitost ekosystému.

Pro stabilitu ekosystémů je přitom rozmanitost důležitá – druhová i genetická. Úroveň devastace, kterou zaznamenáváme nás tak přivádí do situace, kdy můžeme v brzké době dosáhnout bodů zlomu, za kterými oslabené systémy ztrácejí svou odolnost v takové míře, že již nejsou schopny čelit dalším výzvám a bortí se. Nejen, že tím ztratíme úžasné přírodní bohatství, ale i důležité systémové služby, které nám příroda poskytuje. Ztráta biodiverzity je proto spolu s klimatickou změnou jedním z nejzásadnějších problémů naší doby.

Hlavní důvody poklesu stavu obratlovců vypočítává zpráva Living Planet Report [1] zcela konkrétně. Je to ztráta nebo znehodnocení biotopů, nadměrný lov, klimatická změna, znečištění, šíření invazivních druhů a šíření chorob. Ve všech případech tedy stopy vedou k lidské činnosti – buď k nadužívání zdrojů, nebo nedbalosti a špatné praxi. Ty jsou spojeny se vznikem mnoha produktů, které každodenně používáme či konzumujeme, a praktikami či hodnotovými řetězci mnoha firem.

Nechcete si nechat ujít další články z této série? Zaregistrujte se k odběru mého pátečního newsletteru.

Zdroje dat:

[1] Living Planet Report 2024, WWF, 15.10.2024, https://livingplanet.panda.org/en-US/

[2] Living Planet Index, Zoological Society of London, 15.10.2024, https://www.livingplanetindex.org/latest_results

[3] The collapse of insects, Reuters, 15.10.2024, https://www.reuters.com/graphics/GLOBAL-ENVIRONMENT/INSECT-APOCALYPSE/egpbykdxjvq/

[4] Deforestation, European Commission, 16.10.2024, https://environment.ec.europa.eu/topics/forests/deforestation_en

Na začátku léta Beryl, nyní Milton. Hurikány páté kategorie nejsou v Karibiku novým jevem. Přesto letošní hurikánová sezona a oba zmíněné hurikány výjimečné byly. Pojďme si stručně shrnout čtyři důvody.

Důvod 1: Dvě “pětky” za sezonu

Hurikány páté kategorie nejsou v Karibiku novinkou, ale rozhodně nejsou všední. Od roku 1950 jsme zaznamenali jen pět roků, ve kterých se vyskytl více než jeden hurikán páté kategorie za sezonu. Byly to roky 1961, 2005, 2007, 2017, 2019. A nyní 2024. S novým tisíciletím, zdá se, přichází “nový normál”.

Důvod 2: Časování

Hurikány pro svůj vznik vyžadují obrovské množství energie. Jejím zdrojem je teplo akumulované v mořské vodě. Než vzniknou podmínky vhodné pro rozvoj silných hurikánů, moře se musí prohřát a teplota jeho povrchové vrstvy musí dosáhnout alespoň 27 ºC. Hurikány páté kategorie proto v Atlantiku typicky vídáme od poloviny srpna do konce září. Letošní bouře Beryl ale dorazila na samém začátku července a stala se tak v Atlantiku nejčasněji pozorovaným hurikánem své třídy. Milton sice není bouří nejpozdnější, ale také přichází po obvyklém konci typické hurikánové sezony. Sezona se tak citelně prodložuje.

Důvod 3: Rychlé zintenzivnění

Společnou vlastností Beryla i Miltona bylo nestandardně rychlé zesílení. Beryl se z tropické tlakové níže (tropické cyklony) do intenzity významného hurikánu rozvinul během 42 hodin.

Milton vznikl v sobotu jako tropická tlaková níže, během několika hodin zesílil na tropickou bouři a dostal své jméno. Hurikánem 1 kategorie se stal během následujících 24 hodin. Mezi sobotou a nedělí, během dalších 24 hodin, vítr zesílil o 95 mil v hodině, čímž byla více než dvojnásobně překročena hranice pro „rapid intensification“. Podle těchto prvních čísel lze říci, že rychlejším rozvojem prošla jen Wilma (2005) a Felix (2007).

Proč je to vlastně důležité? Tak rychlý rozvoj bouře nepříjemně zkracuje čas na reakci, přípravu postižených území, mobilizaci sil a evakuaci obyvatel.

Důvod 4: Síla

Přestože Milton přichází vlastně po sezoně, patří i mezi hurikány páté kategorie mezi ty mimořádně silné. Dle síly větru je nejsilnějším hurikánem v Mexickém zálivu od Rity (2005). Dle atmosférického tlaku (zjednodušeně – čím nižší tlak, tím silnější bouře) je pátým nejsilnějším hurikánem zaznamenaným v Atlantiku.

Z pohledu vědy je problematické asociovat jakýkoliv jeden izolovaný povětrnostní jev bezprostředně s klimatickou změnou. Prodloužení a intenzifikace hurikánové sezony ale beze sporu jsou projevem našeho oteplujícího se světa. Časné, častější a intenzivnější hurikány pak přesvědčivě demonstrují společenské, humanitární a ekonomické dopady probíhajících změn.

Zdroje:

Zdroj dat: National Hurricane Center NOAA (https://www.nhc.noaa.gov/), Climate.govGrafika:

Graf: BBC, How record-breaking Hurricane Beryl is a sign of a warming world, https://www.bbc.com/news/articles/c9r3g572lrno

Satelitní foto: National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA)

Povrchová teplota oceánu: NASA Eyes on the Earth (https://eyes.nasa.gov)